V minulosti lidstvo užívalo – a stále ještě užívá – národní jazyky pro mezinárodní domluvu. To dobře slouží dorozumění, ale přináší to s sebou špatné následky, vytvářejíc nespravedlivé prostředí a útlak. Naše společnost potřebuje jazyk mezinárodní. Takový, který si nepřivlastňuje žádný z národů, ale který je jednoduchý a kdokoliv z kterékoliv země se ho může snadno naučit.
Kdykoliv lidé používají k dorozumění jazyk národní, získává výhodu ten národ, jemuž daný jazyk náleží. Tato výhoda se třeba neukáže v párech či malých skupinách lidí, ale ve velkých komunitách už ano. Společně s každým jazykem, ke kterému se váže nějaký národ či země, se ruku v ruce bude šířit a rozvíjet kultura, síla, a politická váženost právě toho národa či té země. Tehdy, používajíc takový jazyk v každém mezinárodním jednání, napomáháme kultuře té země se rozvíjet, na úkor kultur ostatních. Dopady již můžeme spatřit kolem nás.
V současné době je nejvíce mezinárodní používaným jazykem angličtina. Téměř všichni jí znají, a mnoho lidí je nuceno se jí učit. Mnohdy je toto nucení nepřímé; jako příklad se právě angličtina používá u počítačů. Většina programovacích jazyků se sestavuje z anglických slov; většina klávesnic má na sobě anglickou abecedu a anglické etikety; programové rozhraní, dokumentace a protokoly se nejprve píšou anglicky. Pokud se někdo tedy setká s počítači, sotva se může angličtině vyhnout; a v dnešní době se sotva může vyhnout počítačům (ve vyspělích zemích).
Naneštěstí najdeme i příklady přímého nucení. V Česku je angličtina nutnou součástí učebních plánů na základních školách. Aby student dosáhl základního vzdělání, musí tedy znát nejen jazyk český, ale nezbytně i jazyk zcela jiných zemí – ačkoliv ty země se ni místem ni vztahem Česku neblíží nejvíce. Samozřejmě že český jazyk zabere více času a píle, ale během přibližně šesti let je nutné studovat i ten anglický.
Angličtina je domáckým jazykem v několika zemích, z nichž jsou nejznámější Británie a Spojené státy (jenž jsou obě poměrně velké a mocné). Tyto dvě země přímo těží z popularity svého jazyka. Jejich obyvatelé mají už od počátku schopnost domluvit se po světě, a jsou ostatním snadno přístupní, neboť ti už se u nich dokážou domluvit. Navštěvování a obývání těchto zemí se všem stává líbivější. Pro cizí firmy je snazší domluvit se s místními; pro studenty oného jazyka (někdy tedy všechny studenty kterési země) je příhodné tam cestovat, aby se učili přímo u zdroje.
Také vnitřní záležitosti takových zemí se stávají mnohem přístupnější okolnímu světu. Jelikož se vše odehrává v jazyce národním – angličtině – ostatní národy jsou schopny všemu lépe porozumět, a samosebou se o to i více zajímají. Stává se velmi snadným sledovat politické události Británie a Spojených Států, jako i sledovat jejich filmy, číst jejich literaturu, vstřebávat jejich kulturu a komunikovat s jejich občany.
Neboť je kultura těchto zemí dostupná všem, všude se rychle šíří. Stává se slavnou, dobře známou, a konečně i běžnou – a to jak v oblastech mezinárodních, tak i uvnitř ostatních národů. Internetové fóra či hry standardně používají angličtinu. To dává výhodu anglickým mluvčím a anglické kultuře. Takové sítě běžně slaví svátky jako Halloween nebo Vánoce v americkém stylu, a často se v nich hovoří o kulturních věcech takových zemí o dost více, než zemí ostatních. Národní kultura se tak stává kulturou mezinárodního prostoru – jinak řečeno: mezinárodní prostor přestává být mezinárodní.
V hmatatelném světě se to samé opakuje. Lidé často sledují a mluví o filmech a seriálech ze Spojených států. V rádiu zaslechneme převážně písně buďto v národním jazyce, nebo v angličtině. (Ale i hudebníci z anglicky nemluvících zemí často skládají texty v angličtině, neboť se jim to může daleko více hodit.) Při nakupování oblečení najdeme spoustu triček s anglickými nápisy. Při cestě městskou hromadnou dopravou si přečteme etikety jak v národním jazyce, tak dost možná i v angličtině.
Žádné jiné země nemají takovou velkou výhodu. Mohou šířit a rozvíjet své národní jazyky v sobě samých, ale zbytek světa dá přednost angličtině, neboť je to mnohem pohodlnější, a mnoho jiných už tak činí. Jazyk a kultura těchto zemí se z velké části přestává rozvíjet na jejich hranicích. Stává se nepříhodným překládat díla a přizpůsobovat se jejich jazykům, v porovnání s anglickou kulturou.
Angličtina se stává čím dál tím více mocnější, a s ní i anglické země a kultura. Naopak ostatní jsou jimi utlačováni. Pokud bychom se odmítli vzdát anglické nadvládě, a místo toho podporovali vlastí národní jazyk, nebo ostatní, ne tolik rozšířené jazyky, jistě bychom to mohli zastavit, a ukončit ten jazykový a kulturní nátlak. Ale ztrátou jazyka světového dorozumívání bychom přeci přišli i o světové dorozumívání. Proto potřebujeme mezinárodní jazyk.
S mezinárodním jazykem by domluva mezi lidmi byla stejně tak snadná – snad i snazší než s angličtinou, neboť mezinárodní jazyky, jako je například Esperanto, mají úspěšně za cíl být jednodušší a snáze naučitelné. Protože by takový jazyk nepatřil žádnému národu, žádný národ by nezískal nespravedlivou výhodu nad ostatními; ničí národní jazyk by se nestal normou – naopak, veškeré národy by stanuli rovny před jazykem mezinárodním. Proto je důležité, abychom podporovali mezinárodní jazyk.